je sousloví vesměs pohádkové, proto ním náš příběh začít nemůže.
Pohádky jsou totiž vymyšlené od hlavy až k patě, ale náš příběh jest pověstí a jak je známo, pověsti mají jakýsi pravdivý základ. A tak je tomu i v našem případě...
Každý jistě zná příběhy o našem praotci Čechovi, jak objevil tuto zemi medem a strdím oplývající; o kněžně Libuši, která prorokovala Praze slávu pětadvaceti hvězd se dotýkající, taktéž jistě každý ví, kdo že to má krátký rozum. Pamatujeme si je, stejně jako třeba Bivoje, Horymíra či Šemíka, aniž bychom je sami zažili. Známe je pouze z vypravování, a to především od jakéhosi Jiráska Aloise. A to i přesto, že ani tento muž tyto činy nezažil.
Přesto - i v dnešní době - žije kdosi, kdo tohle všechno zažil. Výrok, že žije, je pravdivý dle našeho názoru na život - chápeme-li význam slova žít jakožto tlukot srdce a funkci všech orgánů těla - pak ano, opravdu žije. Jenže stále spí.
Aby bylo jasno - tento stařec se jmenuje také Alois a jeho zaměstnáním už pár set let je práce vrátného a správce vnitřních prostor hory Blaník, která je, zcela mimochodem, ve své oblasti špičkou mezi vrcholy.
Jak praví jistě notoricky známá pověst o Blanických rytířích, až bude Čechům nejhůře, hora se otevře a celé vojsko se svatým Václavem včele vyjede ven a roznese nepřítele na kopytech.... čtěte dále
